Jak jsem začala poslouchat svoji intuici

Nikdy se mi nelíbil obrat: "Musíte naslouchat svému srdci". Spíše mám ráda jeho anglickou verzi: "Listen to your guts"

To se dá přeložit jako poslechni svůj instinkt, svoji intuici. To se mi zdá mnohem jasnější. Ale ono řídit se svým instinktem je mnohem těžší než jak to zní. Věřit sám nebo sama sobě natolik, aby se člověk neřídil názory jiných a dělal věci jen podle sebe, svého uvážení a v souladu se svými instinkty. Vlastně to chce pořádnou kuráž, vím o čem mluvím.

Kdo vlastně jsem?

Jsem jedna úplně normální holka, která se vždycky přikláněla k názoru ostatních.

Například když jsem měla v testu jinou odpověď než spolužačka, opravila jsem ji podle ní, protože to určitě ví mnohem líp než já. Tohle určitě zná spousta lidí. Nedostatek sebedůvěry, který nám napovídá spíše věřit cizím lidem než sám sobě. Před čtyřmi lety, ale nastala změna. Tedy alespoň u mě. Něco mi napovědělo, co mám dělat a byla to vize tak hlasitá, že jsem sebrala odvahu a začala se jí řídit. Má intuice mi po úspěšném ukončení bakalářského studia řekla, že studia bylo pro tuto chvíli dost a teď je čas objevovat svět. Nejspíš si teď říkáte: "Jasně další holka co odjela na rok do zahraničí a během práce na farmě objevila smysl života, tajemství vesmíru a odpovědi na všechny své otázky." Ne. To Vás bohužel zklamu. Cestování mám ráda, ale nepotřebuju pracovat někde na farmě půl roku, abych pak mohla měsíc cestovat. Nikomu to neberu, ale já na to prostě nejsem. Já chtěla začít objevovat svět práce se zvířaty, protože světe div se, to byl vždycky můj sen.

Už od mala byla středobodem mého zájmu vždy zvířata. Navštívila jsem s rodiči snad všechny ZOO v ČR a mám doma přibližně tunu knížek s tématem zvířecí říše. Samozřejmě první volbou pro mladou holku byla práce v ZOO.

A dostala jsem první pěknou životní ťafku. Naučila jsem se zde jednu důležitou pravdu ohledně práce se zvířaty. Tak banální, že si teď možná klepete na čelo. Práce se zvířaty není sranda. Je to úžasná, ale namáhavá práce, která nikdy nekončí. Možná si říkáte, co jsem čekala. Tak já Vám to povím. Čekala jsem pohádku, kterou jsem vídala pokaždé, když jsem chodila do zoologické a viděla, jak tam chovatelé krmí roztomilé opičky, žirafy a slony. Idylka. Vůbec jsem neviděla tu práci, která se za tím skrývá. Kolik námahy to zabere. Takže co teď? Celý můj pohádkový svět se mi rozpadal a já nevěděla co se sebou. Nějakou dobu jsem pracovala v útulku pro psy, kde to bylo náročné ve všech směrech. Není to jenom muchlování s pejsky, je to dřina, jak fyzická tak i psychická. Teď si říkám, asi jako spousta z Vás co tohle čte, že jsem byla hrozná naivka, ale to se holt stává. Přesto, že to nebylo lehké, tak jsem si odnesla ohromnou nálož zkušeností. A to se přece hodí.

Během práce v útulku jsem zjistila, že existuje práce veterinární sestry a já se nadchla. Protože mi je biologie a fyziologie velice blízká a fascinuje mě už odmala, (ano skutečně jsme ve své knihovničce vedle krále zvířat měla učebnici fyziologie a veterinární anatomii :D) tak to bylo úžasné propojení práce se zvířaty a způsobu jak se učit o jejich tělech. Rozhodla jsem se proto vystudovat svou střední školu číslo dvě a to konkrétně střední veterinární školu v Brně. Začala jsem chodit na praxi do veterinárních ordinací a byla to paráda. Všichni milý, spousta nových informací, zajímavé případy. Časem jsem byla přijata na Veterinární kliniku ve Vyškově. Bomba! Pracovala jsem s nadšením a každý den se dozvěděla něco nového. Asistence u operací byly neskutečně zajímavé. Nejvíce ty ortopedické, kde bylo vidět přímo jak to vše funguje a jak ne. A co se nestalo, přišla možnost věnovat se rehabilitacím psů. Do té doby jsem ani nevěděla, že tento obor existuje a dokonce, že se již slibně rozjíždí. Začala jsem pronikat do nitra tohoto mladého oboru a bylo vymalováno. Začala jsem se rozplývat v této oblasti, číst knihy, dokonce i v angličtině (což je u mě velký úspěch si něco přečíst v angličtině), koukat na webináře a hlásit se na semináře. Jsem takto nadšená už 2 roky a nevypadá to, že by moje nadšení nějak polevovalo. Doufám, že mě toto nadšení jen tak neopustí. Je to vášeň a obrovská výzva. Mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být a dělám přesně to k čemu jsem předurčená.

Ukazuje se, že moje intuice byla správná.

Celá tato dlouhá cesta, kdy jsem tápala, hledala sama sebe a měla pocit, že všechno co dělám, postrádá smysl, mě vedla přímo sem. V únoru roku 2022 se mi splnil sen největší a to otevřít si vlastní rehabilitační ordinaci! Nikdy, slovy nikdy, jsem si ani nepřipustila, že by se něco takového mohlo stát. V koutku mysli to tam čekalo jako nějaká strašně vzdálená nepravděpodobná budoucnost a já to teď prožívám. Nemůžu tomu uvěřit. Usmívám se, jenom když tady píšu tento text. Je to úžasná cesta, která mi dodává i bere energii, ale já vím, že všechny strasti podnikání překonám a že mě nemůže nic zastavit, dokud dělám to co mě baví s takovou vervou jako teď. Splnil se mi sen a já věřím, že se mi bude plnit i dál.

Proto jděte za svou intuicí, protože ta vás přivede přesně tam, kde máte být!